Čím dál víc vzpomínám na to, jak jsem na střední často obrážela výstavy. Bavilo mě to, přestože ne všechno byl vždycky můj šálek, ale prostě ta atmosféra galerií a lidi co tam chodí a tak vůbec. Vždycky jsem se asi nejradši vracela do Galerie v Rudolfinu. To místo je prostě krásné (připomíná mi Louvre v Paříži, ale teda hodně malinkatý Louvre :)). A tak jsme se tam šly s mamkou podívat na výstavu Petra Písaříka - Space Maker. 

Každý rok máme takový den s mamkou pro sebe - úplně celý. Smutné je, že jsem se k němu letos dostala až potom, co jsem doplatila na svůj mód "nemám čas, protože...XY všech různých aktivit." Nebyla to výmluva, bylo to prostě tak, takhle jsem si to nastavila. Ale jak to v životě chodí, na všechno člověk jednou doplatí. Nesmí totiž zapomínat na to, že je uvnitř i zranitelný a křehký. Možná si to nepřipouští hned, ale je to něco, co se po nějaké době projeví. Vlastně o tom se teď psát nechystám, možná až někdy s odstupem času. Spíš se chci vrátit k tomu, že jsem výstavy dřív navštěvovala často, protože mi to dělalo radost. Dneska jsem na ní šla s mamkou a tak jsem měla dvě radosti najednou.

Nesmíme zapomínat na to, co máme rádi a co nám dělá radost, a to ať máme sebevíc důležitější úkoly, poslání, práce, studia, povinnosti, neodpírejme si to, alespoň ne dlouhodobě. Buďme v tomhle trochu sobečtí a mějme odpočinkový a radostný čas pro sebe, více odpočívejme, navštěvujme místa, která se nám líbí a buďme s lidmi, které máme rádi a se kterými je nám dobře. Mějme na to čas. Je to moc moc důležitý. A uvědomovat si to ve chvílích, kdy už je to taková "terapie radostí" je škoda. No ne?