Velikonoce

by - dubna 22, 2019


Velikonoce jsem od mala zvyklá trávit na chalupě. Barvení vajíček, pletení pomlázky, všechno to tady má svojí atmosféru takhle na samotě u lesa. Zároveň musím říct, že mi vyhovuje, že tohle všechno koledování absolvujeme pouze v užší rodině. Totiž "cizích" koledníků sem na kopec moc nepřijde, což nám ale vůbec nevadí. :)) Naši kluci jsou na nás hodní, omladí nás jen tak zlehka, aby se neřeklo a abychom neuschli. My jim za to dáme nějakou dobrou čokoládu, pivo a vajíčka, která stejně barvíme více pro sebe než pro ně, protože nás baví je zdobit (vajíčková pomazánka to jistí).

Vždycky když se tady na chalupě sejdeme, mě popadá jistá nostalgie. Nevím, jestli je to věkem, ale každé místo tady mám spojené s konkrétním okamžikem, vzpomínkou a zážitkem z dětství. Někdy bych se ráda do těch okamžiků vrátila, připomněla si je a listovala v nich. Proto když tu jsem, snažím se si každou chvíli užít naplno a zapsat si ji tak, abych mohla listovat dál alespoň ve své hlavě. Když jsem nad tím přemýšlela, je jen pár míst v mém životě, které považuji za opravdu šťastné a tohle je jedno z nich.

V souvislosti s Velikonocemi se mi hned vybavila vzpomínka na to, jak jsem asi jako šestiletá byla koledovat po okolních chalupách se svým o dva roky starším bratrancem, který sem za námi často jezdil na návštěvu. Měla jsem na sobě chalupářský outfit v podobě tepláků na gumu, vytahanou svítivě žlutou mikinu, na hlavě zimní čepici a vlasy schované pod ní, takže možná ani nebylo vidět, že jsem holka. Když jsme přišli do chalupy naproti přes silnici, řekli jsme paní Klimešové každý svou básničku a ona nám přinesla velkou mísu s koledou. „Vezměte si každý něco,“ pokynula. Hned na vrchu všech vajíček zářil veliký čokoládový zajíc ve zlatém obalu. Alespoň tehdy mi veliký rozhodně připadal. K mé smůle byl jenom jeden, a tak jsem jako mladší a méně hbitější tzv. „vostrouhala“, protože jako první se po něm rychle natáhl bratranec a zajíce si šoupl do své igelitky. Vítězoslavně zajásal. Já si do svého košíčku přidala „jen“ čokoládové vajíčko. Musím říct, že v tu chvíli jsem mu tiše záviděla, že velkého zajíce ukořistil jako první, protože to byl rozhodně trumf toho dne. O zajíce se se mnou rozdělit ani později samozřejmě nechtěl, přestože jsem mu to pak několikrát ještě decentně naznačila.

Dneska na tuhle dětskou závist vzpomínám s úsměvem, a dokonce bych mu přihodila v rámci dodržování „buď fit“ i tu svojí čokoládu, kterou teď nechci mít v dosahu, ale na to jsem jako dítě ještě nehrála - se rozumí. A jsem ráda, že on si možná odnesl krásnou vzpomínku na to, jak ulovil největšího čokoládového zajíce svého života. A nebo si to možná už ani nepamatuje, protože je pravda, že jsem v tomhle extrém a pamatuju si každou blbost. Ale alespoň mám díky tomu v čem zpětně listovat.

Škoda, že to zase tak rychle uteklo... Hned bych se tady uvelebila na letní sezónu, hodila do dovolenkového módu a užívala si zahradu, slunce, kytky, pečení koláčů v remosce, provoněné a vyvětrané peřiny z venku, které člověk ráno hodí na bidlo a večer nadýchané ustele. Tahle naše samota je prostě zázrak. Místo, kam se člověk může na chviličku ukrýt před celým světem. Může jen tak bez lidí koukat směrem k lesu, zahradničit, hepčíkat kvůli rozkvetlým stromům, poslouchat praskající dřevo v kamnech a hrát karty po večerech. Tak snad zase brzy!


Follow my blog with Bloglovin

Mohlo by se líbit

0 reakcí

Oblíbené příspěvky

Pravidelní čtenáři