Dneska je to přesně půl roku, co jsme se stali rodiči. Díky, Bože. Děkuju pořád dokola znovu a znovu a prosím za tohle naše malý stvoření.

Když jsem Adama čekala, asi jako každá nastávající maminka jsem si představovala, jaký asi bude. Jak bude vypadat, jaké bude mít oči, jaká bude povaha a co po kom z nás zdědí. I když jsem věděla, že to nejde si to představit, stejně jsem nad tím často dumala. A opravdu - nejde si to představit ani trošku. Když to totiž pak přijde, je to ještě tisíckrát jinačí a mnohem lepší, než si to člověk představuje.

Až mi hlava nebere, jak je možné, že je takhle moc náš! Ve smyslu - že je ještě sice malý, ani nemluví, nechodí a stejně ho tak moc dobře známe a víme, jaký je. A úplně k nám zapadá, do toho jaká jsem já a Šimon, je to prostě malý kousek z nás. Šprýmuje, směje se, je děsně upovídaný, hází roztomilé pohledy, ale nevyužívá naši pozornost, jo a taky je to dost parťák v tom, když potřebuji, aby byl hodný a já mohla něco vyřídit, tak se zabaví a v klidu počká, toho si moc cením! Umí být ale taky pěkně tvrdohlavý, naštvat se a dát najevo, že se mu něco nelíbí, to pak je pěkná protivka (koho mi to jen...).

Už jako maličkatý nesnesl svázané ruce v zavinovačce nebo plence, vždycky chtěl mít rozmach a to mu zůstalo. Být jeho rodiči je teď to nejkrásnější, co můžeme prožívat a je to vážně další level lásky. Jasně, je to i náročné a já bych občas... no dobře... ČASTO potřebovala nějakou injekci s dávkou trpělivosti, kterou bych si mohla píchnout. Všechny dny nejsou růžové, hlavně začátky byly opravdu náročné. Někdy jsem taky pěkně nevrlá já, hlavně když něco nestíhám a nebo když A. nechce spát, i tak bych to ale nevyměnila za nic na světě. Milý Adame, buď stále takový... no prostě buď svůj!

P.S.: Nezlobte se, že vám ho tu neukážu v plné kráse na fotce. Je krásnej, to jooo a taky roztomilej, ale prostě ho nechci nikam veřejně dávat, však to jistě pochopíte a poňuchňáte si ho někdy na živo. :)